Včera na ČT ve filmu o sv. Augustinovi zazněla z úst jeho matky věta cca v tomto znění:
"Ale je něco v nás, co není křehké, co není dočasné".
V aktuálním stavu mého poznání světa mi tato věta zazněla jako rána z děla. Jako jeden z hlavních zdrojů křesťanské radosti ze života v materiálním lidském světě, který je tak často nedokonalý, krutý, plný nástrah, bolesti a smutku.
Kde hledat to trvalé "něco" ? Je to naše duše - Božská esence, kterou se nám nikdy nepodaří napodobit v žádném z námi vytvořených HW+SW systémů. Boží záměr, pro který jsme byli stvořeni.
Pěkné čtení pro křesťany na téma křehkosti života jsou např. zde: http://staugustinestempe.blogspot.com/2009/04/life-is-fragile.html
Zajímavou polemiku na téma křehkosti života lze vést s ateistickými humanisty, kteří říkají "Život musíme chránit, protože je křehký". O tom, že je křehký, jsou přesvědčeni také proto, že dle některých ateistických/materialistických teorií musel život (a vlastně celý vesmír) vzniknout a vyvíjet se řetězcem neuvěřitelných náhod. Paradox a spor jejich péče o křehký život pramení z evoluční teze, že život vzniklý a rozvíjený řetězcem náhod nemá žádný vyšší smysl, žádný cíl. Proč bychom ale pak měli chránit něco, co nemá žádný smysl? Má smysl chránit smetí rozsypané po cestě jen proto, že jeho prostorová konfigurace je unikátní a neopakovatelná?
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.